Velikonoce se blíží a není vejce jako vejce. Prohlédněte si ta automobilová

Říká se jim vajíčka nebo taky bubliny. Řeč je o většinou malých aut, které upoutaly svou pozornost hlavně tvarem, ale také úsporností, třeba při spotřebě paliva. Někdy také i tím, jak vznikla nebo k čemu sloužila. A protože symbolem blížících se Velikonoc jsou hlavně vajíčka, rozhodli jsme se vám některá, ta motoristická, tak trochu naservírovat na předvelikonoční stůl. • Elektrické vajíčko vzniklo za okupace

• Vzácná Brütsch Mopetta

• Riscio znamená italsky rikša

• Göttingenské vejce

• Českým vajíčkem je autobus
V našem přehledu, který si neklade za cíl být vyčerpávajícím, najdete známé i méně známé modely.

Asi nejznámějším automobilem této kategorie je Isetta, což je dvoumístný boubelatý miniautomobil s dopředu odklopnou čelní stěnou místo dveří. Výrobek italské firmy Iso z roku 1953.

Masově se podle portálu Wikipedia vyráběl spíše v zahraničí než doma v Itálii. Vyrábělo se licenčně ve Francii (Vélam), Belgii, Španělsku (Iso Espana), Anglii a Brazílii (Indústrias Romi). Nejdříve ale v Německu, kde výrobu převzalo BMW a vyrábělo auto pod svou značkou jako BMW 250 Isetta. Až do konce 60. let minulého století byl tento mini automobil velmi populární, hlavně pro cenovou dostupnost a nízkou spotřebu pohonných hmot.



Mezi nejstarší „vajíčka“ určitě patří také lehké, malé autíčko francouzského inženýra a designéra Paula Arzense. To vzniklo ještě v době, kdy Francie byla okupována hitlerovským Německem. A možná to dalo právě kategorii těchto vozítek přezdívku vajíčko. Tu si totiž v domovské zemi galského kohouta velice rychle vysloužilo a název L'OEuf (vajíčko) se podle portálu autorevue.cz později stal oficiálním. A protože vozidlo bylo elektrické, zněl L'OEuf Électrique.

„A není pochyb proč tomu tak bylo. Tříkolové vozítko se vyznačovalo netradičně kulatým tvarem a oproti tehdejším automobilům na cestách bylo opravdu miniaturní. Dvě kola vpředu a jedno poháněné elektromotorem vzadu,“ píše se na autorevue.cz. Vyroben byl ale pouze jediný kus.

Po skončení II. světové války vzniklo hned několik minivozítek. Důvod byl více než jasný. Velká auta měla velkou spotřebu, byla náročná na údržbu a lidé se teprve vzpamatovávali z období válečných let. Na řadu se tak dostaly úsporné dopravní prostředky. Například tříkolky vyráběné německými leteckými firmami Messerschmitt a Heinkel, které měly zastavenou produkci letadel. Vznikly tak typy Messerschmitt Kabinen Roler nebo Heinkel Kabine.

Dalším „vajíčkem“ byl PLM-Wagon z roku 1947, dvoudveřový sedan vyrobený belgickým výrobcem karoserií Louis Maes Ainé. Celkem bylo vyrobeno 18 těchto podivně vypadajících vozů.



Po II. světové válce vznikla německá automobilová značka Fuldamobil. Název dostala podle města Fulda, kde její minivozy vyráběla v letech 1950–1969 společnost Elektromaschinenbau Fulda. První vůz dostal přezdívku "Stříbrná blecha". V roce 1953 byl více zaoblen a posměšně nazýván "kufr na violoncello".

Jedním z vzácných mikroautomobilů je Brütsch Mopetta, tříkolka, která byla dílem německého inženýra Egona Brütsche z 50. let minulého století. Tento minivůz ve tvaru vajíčka s otevřenou karosérií pro jednu osobu byl původně vyroben pouze pro výstavní účely na mezinárodní výstavu kol a motocyklů.

Podle webu cdr.cz zde sklidil nebývalý ohlas, takže se vyrobilo ještě dalších 13 tříkolek se skládací střechou, což dnes dělá z Mopetty vysoce ceněný sběratelský kousek.

Ve Francii se vyráběla tříkolka Paul Vallée Chantecler v letech 1952 až 1957. Celkem bylo podle Die Internationale Automobil-Enzyklopädie (autoři Harald H. Linz a Halwart Schrader, United Soft Media Verlag, München 2008) těchto vozítek vyrobeno rovných 200 kusů.

V Anglii byl v roce 1964 při Britské motocyklové show v Earls Court představen Peel Trident, se sedadlem širokým 79 centimetrů (31 palců), které mohlo být, jak píše Wikipedia, použito i jako příležitostné dvousedadlo. Tříkolka se vyráběla v letech 1965 – 1966.



Pasquali Riscio bylo malé italské elektrické vozítko na třech kolech, které bylo pojmenováno italským výrazem pro indický dopravní prostředek zvaný rikša. Vyráběl se v letech 1990 – 1999. Elektromobil Riscio byl určen především pro italský trh a dodával se ve dvou variantách – jednomístné a dvoumístné. Portál cdr.cz uvádí, že ve Florencii je možné Pasquali Riscio řídit bez řidičského průkazu.

Mezi auta – vajíčka někteří odborníci řadí i nejmenší Mercedes Benz třídy A, který se vyráběl pod označením W 168 v letech 1997 – 2005 a patřil do segmentu malých automobilů.

V roce 1991 byl postaven prototyp vozu Opel Twin, elektromobil s výměnnou pohonnou jednotkou včetně zadních kol. Mohl tak jezdit jak na elektřinu, tak i na benzín. U elektrického pohonu totiž bylo možné baterie a motory nahradit spalovacím motorem včetně palivové nádrže, převodovky a výfukového systému.

Twin měl premiéru na ženevském autosalonu v roce 1992. Hýřil skvělými nápady. Prakticky celý prostor uvnitř lehounkého automobilu byl určen posádce a zavazadlům.

Web auto.cz píše, že u vozu bylo netradiční uspořádání čtyřmístné kabiny. Řidič seděl vpředu uprostřed za tříramenným volantem, ostatní tři pasažéři za ním. „Jenže technických inovací plný Opel Twin měl před třiceti lety k sériové výrobě daleko,“ uvádí se na auto.cz.

Nelze opomenout ani výrobu malých aut, kterým se dostalo přezdívky vajíčko, ze země vycházejícího slunce. Například Japonci vyráběná Mazda 121 DB se shrnovací střechou podle webu auto.cz oslovovala hlavně ženy – řidičky. Jenže tato série, i když se zdála být roztomilou, byla moc drahá, proto neuspěla. Malý kulatý sedan šel totiž proti zástupu konkurenčních hatchbacků.



Experimentální vozidlo Schlörwagen, nazývané též Göttingenské vejce nebo křídla na kolech bylo vyvinuto německým inženýrem Karlem Schlörem von Westhofen-Dirmstein (1910–1997). Schlör je podle práce Vor 70 Jahren: Das windschnittigste Familienauto der Automobilgeschichte (autoři Jens Wucherpfennig, Sigfried Loose) považován za vynálezce „nejefektivnějšího rodinného auta v automobilové historii“.

Schlörwagen byl podle portálu Wikipedia postaven na upraveném podvozku Mercedes 170 H. Vozidlo bylo dlouhé 4,33 metru a vysoké 1,48 metru. Šířka 2,10 metru byla nezbytná pro to, aby kola mohla uvnitř karoserie zatáčet.

Karoserie, vyráběná firmou v Essenu, měla tvar slzy, měla zapuštěná okna se zakřivenými skly a uzavřenou podlahu. Těžiště bylo hodně vzadu kvůli motoru, což ohrožovalo bezpečnost jízdy. Podle Karla Schlöra mělo vozidlo jet při jedné jízdě rychlostí až 146 kilometrů v hodině, ale to se nikdy řádně neprokázalo.

S těmito hodnotami vzbudil vůz na veletrhu IAA v Berlíně v roce 1939 rozruch, ale byl publikem více vnímán jako ošklivý a příliš futuristický. Prototyp vozu byl naposledy prokazatelně umístěn v areálu Německého leteckého a kosmického střediska (DLR) v Göttingenu po skončení druhé světové války až do srpna 1948. Zde všechny stopy po něm končí.



Také u nás se dostalo na přezdívku vajíčko pro vozidlo. Kupodivu to ale není nějaký mikroautomobil, ale velice známý autobus Škoda 706 RTO. Ten měl díky svému tvaru přezdívek hned několik. Patřily mezi ně okurka nebo knedlík a také již zmiňované vajíčko.

Vozidel, která dostala přezdívku vajíčko, je opravdu hodně, proto se také na všechny v našem přehledu nedostalo. Do budoucna se k tomu tématu určitě zase někdy vrátíme a podíváme se na další netradiční vozítka, která se snažila uspět na širokém automobilovém trhu.