Šampion navzdory věku i pochybám. Mikoláš v 70 letech vyhrál pohár Porsche

Říkali mu, že nemá talent a nikdy nic nevyhraje. Dnes má Jaroslav Mikoláš sedmdesát let, na kontě titul šampiona prestižního německého poháru Porsche Club Cup Pro – a stal se prvním cizincem, který tento seriál ovládl. Bez velkého týmů, ale s obrovským srdcem, vytrvalostí a chutí překonávat vlastní limity. Mikoláš dokazuje, že v motorsportu nejsou hranicí roky ani překážky, ale jen odhodlání. Jaroslav Mikoláš, sedmdesátiletý závodník z Lišan, na vlastní kůži totiž dokázal, že věk je jen číslo, talent se dá nahradit pílí a že srdce v motorsportu znamená víc než sponzoři nebo slavné jméno.

Před rokem to ale vypadalo úplně jinak. Dlouholetý seriál závodů organizovaný ve spolupráci s automobilkou Porsche skončil po dvaceti letech. Důvod? Značka ukončila své sponzorství. Pro Jaroslava Mikoláše to byl šok. „Byl jsem smutný. Byla to série, kde jsem měl licenci, jezdilo se na velkých okruzích, Formule 1, Nürburgring, Hockenheim… A najednou konec,“ vzpomíná.

Naštěstí ale osud nenechal Mikoláše dlouho bez volantu. V Německu se spojilo 97 Porsche klubů s více než 7600 členy a založili nový šampionát – Porsche Club Cup Pro. Série se skládá z dvanácti závodů na šesti evropských tratích – ve Francii, Rakousku, Německu a Itálii. A Jaroslav se rozhodl, že se přihlásí.

„Byla tam podmínka, že musím být členem Porsche Club Deutschland. Přihlásil jsem se, přijali mě. A stal jsem se jediným cizincem, který tuhle sérii jezdí, jinak se jedná o samé závodníky z Německa. To mi dodalo motivaci.“

Začátky ale nebyly snadné. První závod sezóny jel Mikoláš s ortézou kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům. „Nevěděl jsem, jestli vůbec tu sezónu odjedu. Ale první závod ve Francii jsem vyhrál – a to byla taková motivace, že jsem začal opravdu tvrdě trénovat,“ říká s vášní v hlase.

Trénink? Nejde jen o fyzičku. Mikoláš vsadil na technologii. V Plzni trénuje na profesionálním simulátoru, který přesně napodobuje okruhy, na kterých se závodí. Laserově naskenované tratě, šestibodové pásy, dynamická simulace. „Než jedu na závod, mám naježděno 1300 až 1500 kilometrů na simulátoru. Simuluju déšť, předjíždění, hledám rezervy. Je to neuvěřitelně efektivní.“



Rok 2025 byl pro Mikoláše zlomový. „Říkal jsem si, že bych si v sedmdesáti chtěl ještě někdy zajet závod. A místo toho jsem vyhrál celý seriál,“ směje se. Z dvanácti závodů sedm vyhrál, v jednom byl druhý, jednou třetí, dvakrát čtvrtý a jednou osmý. Nejhorší výsledky se škrtají – a tak se stal celkovým vítězem s obrovským náskokem.

Poslední závod byl přitom téměř za hranicí lidských sil. „Týden předtím jsem měl zápal plic. Byl jsem úplně vyřízený. Doktor mi dal antibiotika, všechno možné, abych se vůbec mohl zúčastnit. Skončily mi večer před závodem. Byl jsem fyzicky úplně vyšťavený. Ale vyhrál jsem i ten závod. Druhý jsem jel s poloprázdnou nádrží, protože kluci nemohli natankovat kvůli systému s čipy. Nervy. Ale dojel jsem. A pak jsem si na galavečeru užil největší svátek svého života,“ popisuje.

Mikoláš nezapomíná ani na své mechaniky: „Tomáš Novák z Lišan a Míra Gebhart z Lužné – ti dělají obrovské zázemí. Potřebuji klid, soustředění. Závody jsou z velké části o hlavě. Oni se postarají o auto, já o trať. Bez nich bych to nedal.“



Vzpomíná i na těžké chvíle „Vzpomínám si na nejtěžší závod. Sklon 26 %, zatáčky naslepo, déšť, zima. Po prvním tréninku jsem byl úplně mimo. Říkal jsem si – končím, už na to nemám. Ale kluci mě uklidnili, přezuli na mokré gumy, zklidnil jsem se, vydýchal a pak to šlo. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak je důležité, že mám takové mechaniky, jaké mám.“

Nová mise: motivace mladýchZ vítězství si Mikoláš neudělal jen osobní triumf. Rozhodl se svůj příběh sdílet. „Byl jsem pozvaný do Vratislavic, kde bylo 150 let od narození Ferdinanda Porsche. Přednášel jsem tam o své cestě, měl promítání. Točila to Nova, byl jsem ve večerních zprávách. A teď mě začaly oslovovat školy – budu přednášet v Lounech, pak na univerzitě Ambis, která má šest tisíc studentů.“

„Že když půjdou za svým cílem, tak to jde. Když jsem začínal, říkali mi, že nemám talent, ať to nedělám. A já jsem přes moje pokročilá léta, i díky učitelům, které jsem měl špičkové, od Rölla, Engeho, Janiše, dopracovala až sem. Pokud mladí budou dělat jakoukoliv práci, budou mít cíl a půjdou za ním s obrovským úsilím a nadšením, dokážou i nemožné. Je to na každém z nás, aby se snažil a když tomu obětují hodně, mohou si splnit všechny své dny,“ říká sedmdesátiletý nezmar.

„Moc děkuji všem, kteří mi drželi palce. Mé díky patří i manželce, která mi vytvořila výborné podmínky. I díky ní můžu závodění věnovat čas, na závody jezdí se mnou a fandí mi,“ dodal.