Řidiči, kteří si kupují auto, musí policii dokázat, že ho mají kde zaparkovat

Řidiči v Japonsku při pořízení auta řeší věc, která by českého motoristu možná ani nenapadla. U běžného vozu nestačí jen koupě, pojištění a registrace, úřady chtějí také důkaz o parkovacím místě. Systém zvaný shako shomeisho funguje už desítky let a má poměrně přesná pravidla. U některých malých aut je postup mírnější, úplnou volnost ale neznamená. Neobvyklých dopravních pravidel přitom najdeme dost i blíž k domovu. V Česku například může o vysoké sankci rozhodnout zdánlivě nevinné parkování na trávníku a jedna nenápadná značka. V rakouském Tyrolsku zase TipCars nedávno upozorňoval na zákaz vjezdu některých hlučných motocyklů.

Japonsko jde ale ještě o kus dál. Kdo tam chce běžný osobní vůz zaregistrovat, musí zpravidla nejprve doložit, kde ho bude odstavovat. Nejde tedy přesně o zákaz samotné koupě auta, ale o podmínku potřebnou při jeho registraci.

Kořeny systému sahají do roku 1962. Tehdy byl vyhlášen zákon o zajištění parkovacích míst pro motorová vozidla, jehož hlavním smyslem bylo zabránit tomu, aby veřejné silnice sloužily jako dlouhodobé odstavné plochy. Většina původního zákona začala platit tři měsíce po vyhlášení.



Myšlenka je vlastně jednoduchá. Ve městech s úzkými ulicemi a vysokou hustotou zástavby nemá majitel automaticky počítat s tím, že svůj nový vůz nechá každou noc stát na silnici.

Potvrzení se označuje jako shako shomeisho, tedy certifikát o místě pro uložení vozidla. Podle aktuálních pravidel tokijské policie je tento dokument potřeba mimo jiné při nové registraci běžného auta, převodu na nového majitele nebo změně adresy.

Parkovací místo přitom nemůže být libovolné. Musí ležet mimo veřejnou komunikaci, být nejvýše dva kilometry od místa, odkud je auto běžně používáno, vůz se na něj musí vejít celý a musí se na něj dát bez problémů zajet. Žadatel zároveň musí doložit, že má právo místo používat.

U vlastního pozemku se předkládá příslušné prohlášení. U pronajatého stání může být potřeba nájemní smlouva nebo souhlas vlastníka. Součástí žádosti je také situační a dispoziční plánek parkovacího místa.

Právě tady přicházejí na řadu slavná japonská miniauta kei cars. TipCars už se jejich zvláštními pravidly zabýval u Hondy N-Box a fenoménu maličkých japonských aut. Současná kategorie má mimo jiné limit délky 3,4 metru, šířky 1,48 metru a spalovací motor nejvýše 660 cm3.

U těchto vozů je administrativa mírnější. Nepotřebují stejný certifikát před registrací jako běžná auta. V určených městských oblastech ale jejich majitelé parkovací místo policii stále oznamují. Existují zároveň regiony, kde se toto oznámení nevyžaduje vůbec.



To ovšem neznamená, že si majitel kei car může jednoduše udělat garáž z veřejné ulice. Japonská policie výslovně uvádí obecnou povinnost zajistit pro automobil místo mimo komunikaci. Výjimka se tedy týká především administrativního postupu, nikoli práva dlouhodobě parkovat kdekoliv.

Ani zahraniční rezident není z pravidla automaticky vyňat. Povinnost je navázaná především na vozidlo, jeho registraci a místo běžného používání, nikoli na japonské občanství. Ostatně policie nabízí formuláře také v angličtině a například městský průvodce Kobe pro zahraniční obyvatele přímo popisuje vyřízení parkovacího certifikátu na místní policejní stanici.

Pro člověka, který si v Japonsku jen půjčí auto na dovolenou, se tím samozřejmě nic nemění. Jakmile tam ale jako rezident pořizuje a registruje vlastní vůz, může být parkovací místo jednou z prvních věcí, které bude muset vyřešit. A právě to pomáhá vysvětlit, proč se v zemi tak dobře daří autům, která zaberou na přeplněném parkovišti jen minimum prostoru.