Před 70 lety se na mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně poprvé představil první československý moped Stadion S 11. Tento průkopnický model, vyvinutý v Rokycanech a vyráběný v Rakovníku, se stal ikonou své doby a dodnes zůstává symbolem technického pokroku.
Moped, tedy v podstatě lehký motocykl, který je opatřený malým motorem a zejména v kopcích mu lze dopomoci šlapáním jako na jízdním kole, se v Evropě stal velmi populárním dopravním prostředkem v polovině padesátých let.
Snímky tuzemského produktu Stadion S11 obsahuje naše komentovaná fotogalerie.I u nás tedy příslušné orgány rozhodly, že se vyvine tento dopravní prostředek. Zřejmě proto, že se na něm nacházely zmíněné šlapky, ujali se tohoto úkolu lidé, kteří měli do té doby zkušenosti prakticky výhradně s jízdními koly. Soudruzi v národním podniku Motor České Budějovice, který celý projekt zastřešoval, zadali vývoj stroje Ústřední konstrukční kanceláři veloprůmyslu v Rokycanech.
Jak vlastně Stadion S 11 vypadal?
Rám stroje, který později dostal jméno Stadion S 11, byl tedy upravené dámské jízdní kolo. Později se ukázalo, že problematická byla hlavně poddimenzovaná přední vidlice. Její podobu z počátku výroby a později upravený díl máme v detailu v naší fotogalerii.
Poddimenzovaná vidlice často po přejetí nějaké větší nerovnosti praskla. Řidiči pak přepadávali přes řídítka dopředu a vzhledem k tomu, že se tehdy nevyžadovala ochrana hlavy helmou, následky si jistě dokážete představit.
VIDEO / Historii mopedů Stadion si můžete připomenout také v publicistickém videomateriálu:
Konstruktéři museli vidlici několikrát upravovat a zákazníci měli nárok na výměnu zdarma. Nakonec se měnil také způsob odpružení. Místo pryžových prstenců se použily vinuté pružiny a gumové dorazy.
Co stroj pohánělo?
Problematickou částí byl také motor. Původně vyvinutý agregát v ČZ Strakonice se nepovedl, německé motory Sachs zase byly příliš drahé. Jako nejvhodnější se nakonec jevily padesátky z Výzkumného závodu Jawa v pražských Strašnicích, které se připravovaly pro vlastní moped Jawetta.
Šlo o dvoutaktní vzduchem chlazený jednoválec. Byl schopen vyvinout výkon půldruhého koně a spojený byl s dvourychlostní převodovkou. Řadilo se otočnou rukojetí na řídítkách.
Kvůli nízké konstrukční rychlosti nebo naopak subtilnímu rámu dostával moped od tuzemských motoristů různé a často nelichotivé přezdívky. Například Splašené trubky nebo Kozí dech.
Moped, který měl hmotnost necelých čtyřicet kilogramů, dokázal jet nejvýše 45 kilometrů v hodině. Třílitrová nádrž pro směs benzinu a oleje vystačila až na dvě stě kilometrů.
Kdy přišel jeho nástupce?
Stadion S 11 se stal poměrně žádaným zbožím. Už proto, že na jeho řízení nebylo zapotřebí skládat žádné zkoušky, mohly na něj usedat i patnáctileté děti a jeho cena byla poměrně příznivá. Částku 1900 Kč si průměrný zaměstnanec v socialistickém Československu mohl vydělat za měsíc a půl.
Výroba Stadionů S 11 probíhala v Rakovníku mezi lety 1957 a 1960. Za tu dobu jich zdejší dělníci smontovali bezmála 188 tisíc kusů.
Kdy produkce skončila definitivně?
Jenže, pak ukázalo, že kapacita výroby byla naddimenzována, nabídka postupně překonala nabídku. Muselo zlevňovat. Nakonec už stál Stadion S 11 skoro stejně jako klasické šlapací kolo značky Eska. Na podporu zahraničního prodeje se konaly různé propagační akce. Například tři jezdci vyrazili v roce 1958 do balkánských zemích.
V Rakovníku dokonce měli i vlastní závodní tým. Ten měl k dispozici jak plochodrážní, tak i terénní speciály.
O těchto pozoruhodných mopedech, stejně jako o následných typech S 22 a S23 však bude pojednávat nějaký příští článek.
Mopedy, o které postupně ve veřejnosti přestával být zájem, se v rakovnické továrně Stadion dělaly do roku 1965. Posléze se zde začaly dělat součástky pro automobilový průmysl.