Zapomenutí obři socialistických ulic: Příběh východoněmeckých patrových autobusů

Patrové autobusy jsou neodmyslitelnou součástí městské dopravy, především ve Spojeném království, kde se staly ikonou Londýna. Méně známé je, že tyto červené symboly městského ruchu měly své protějšky i ve východním Berlíně během éry socialismu. Jaké příběhy se skrývají za těmito vozidly a jaký byl jejich osud? Po skončení II. světové válce měla Berlínská dopravní společnost (BVG) při obnově boi poničeného města pouze k dispozici část svého předválečného vozového parku. Vzhledem k tomu, že veškerá vozidla pocházela z velké části z období 20. a 30. let minulého století, bylo považováno za nutné stárnoucí vozový park nahradit.

V letech 1953 až 1954 společnost BVG-East samostatně navrhla výkresy pro výrobu prototypu. Poté, co byl rám vozidla vyroben podle těchto výkresů ve VEB Waggonbau Budyšín (Bautzen) a přepraven do Berlína, byl v bývalém závodě Omnibus und Lastkraftwagen Werk (OLW) v Berlíně-Treptow v bývalých hlavních autobusových dílnách vybaven nápravami, motorem, převodovkou a řízením, vznikl plně funkční podvozek.

Po otestování byl podvozek vybaven karoserií, která byla rovněž vyrobena v dílnách Treptow. Od února 1954 pak probíhaly další testy prototypu. V květnu 1954 pak dostal projekt zelenou a dvoupatrový autobus s označením 900 byl testován z hlediska provozní připravenosti na některých autobusových linkách.

Poté, co vůz prošel úspěšně závěrečným testováním šla podle portálu wikipedia v roce 1955 do výroby pilotní série pěti autobusů s označením 901 až 905. A to stejným způsobem jako prototyp. „Rámy se vyrobily v Budyšíně, karoserie pak v Berlíně-Treptowě. V lednu 1956 byla vůbec první série uvedena do provozu,“ uvádí wikipedie.

Byl vybrán jeden z autobusů pilotní série, který později sloužil jako prototyp pro sériovou výrobu ve VEB Waggonbau Budyšín. Celkem 79 autobusů, označených 906 – 984, bylo potom vyrobeno ve dvou sériích v letech 1956 a 1957. Píše o tom ve své práci s názvem Die Doppelstockomnibusse Do 54/56 autor Hans-Joachim Hütter v časopisu Verkehrsgeschichtliche Blätter.

Autobus byl vybaven motorem a komponenty nákladního modelu IFA H6 a dostal název Doppeldeckerbusse Do54. Stejně jako u svých předchůdců byla jeho nástavba tvořena dřevěným rámem a obložena plechem. Zatímco prostor pro cestující na spodní palubě měl centrální uličku, značná výška podvozku a tedy i podlahy na spodní palubě, stejně jako zadní schodiště probíhající příčně ke směru jízdy na horní palubě, vedly k tomu, že zde ještě byla zapuštěná boční ulička vlevo.

Nad prostorem pro cestující vpravo, který se vyznačoval čtyřmístnými lavicemi, nebyl žádný prostor pro stání. Interiér Doppeldeckerbusse Do 54 byl obložen tmavě hnědými panely Melacart a lavice byly čalouněny zelenou imitací kůže. Prostor pro řidiče byl od prostoru pro cestující oddělen stěnou se dvěma okny a na každé straně vozu byly přístupové dveře do kabiny řidiče.

Původně otevřené zadní vstupy byly v letech 1963 až 1964 uzavřeny čtyřkřídlými skládacími dveřmi z důvodu bezpečnostních předpisů, jejichž cílem bylo eliminovat potřebu průvodčího zavedením obsluhy jednou osobou bez průvodčího.

Pro odbavení cestujících během obsluhy bez průvodčího byl do interiéru instalován vizuální a zvukový výstražný systém, tedy červená světla a zvonky u dveří, a přepravní boxy. V roce 1969 byly některé dvoupatrové autobusy vybaveny posilovačem řízení.



Autobusy s číselným značením 901, 902 a 977 byly vybaveny zařízeními pro výcvik řidičů, které zahrnovalo instalaci přídavného spojkového a brzdového pedálu na sedadle spolujezdce. Během své životnosti prošly autobusy Do 54 třemi až čtyřmi velkými kontrolami, většinou po ujetí 200 000 kilometrů, při kterých byla karoserie sejmuta a společně s podvozkem prošly velkou kontrolou, čištěním a opravami. Berlínský dopravní úřad, tehdy známý jako BVB, zavedl v roce 1970 počítačový systém, a proto bylo k číslům vozidel přidáno sériové číslo 440.

Autobusy tohoto typu byly postupně vyřazovány mezi lety 1968 až 1974. Kvůli nedostatku autobusů v oblasti bylo začátkem roku 1971 celkem 14 Autobusů Do 54 převedeno do VEB Verkehrskombinat Neubrandenburg (Neubrandenburský dopravní podnik) a zde byly používány v městské dopravě až do roku 1972 (deset autobusů) a 1973 (čtyři autobusy).

Z některých vyřazených autobusů byly některé komponenty vymontovány na náhradní díly. Řadu vozidel získaly soukromé osoby a využily je například jako autodílny, z některých karosérií se dokonce staly zahradní domky.

Berlínská společnost pro ochranu veřejné dopravy (DVNB) v roce 1989 získala vůz 929, který sloužil také jako krytý vůz, a zrestaurovala ho. V říjnu 2005 byl vůz s přezdívkou Hugo schválen k provozu a nyní je k dispozici pro občasné speciální propagační cesty.

Ve východním Berlíně jezdily i nástupci Do54, což byly další dvoupatrové autobusy pod značením Doppeldeckerbusse Do56. Celkem to bylo 105 autobusů. Menší počet těchto autobusů našel využití i v dalších vchodoněmeckých městech, například v Lipsku, Halle, Magdeburgu, Rostocku, Dessau, Merseburgu, Stralsundu, Zwickau, Zeitzu a Hoyerswerdě. Byly to poslední nově vyvinuté dvoupatrové autobusy v někdejší NDR.

Stejně jako jeho předchůdce Do 54 byl autobus Do 56 založen na podvozku a s motorem nákladního vozu IFA H6. Na rozdíl od Do 54 byl rám nástavby vyroben z oceli místo dřeva. Podle wikipedie se Do 56 od předchůdce vizuálně lišil.

„Hlavně zakřivenými čelními skly a osmi jemnějšími horizontálními ozdobnými lištami na mřížce před chladičem na krytu motoru. Do 54 měl plochá čelní skla a pět hrubších lišt na kapotě. Přední dveře u spolujezdce byly pneumaticky ovládané posuvné kapsové dveře,“ uvádí se na portálu wikipedia.

Jeden autobus Do56 byl spolu se dvěma dvoupatrovými kloubovými nákladními vozy DoSa v roce 1959 darován tehdejšímu Sovětskému svazu, kde byl krátce používán v moskevském systému veřejné dopravy.

V letech 1963 - 64 byly dříve otevřené zadní vstupy do všech autobusů uzavřeny pneumaticky ovládanými čtyřkřídlými skládacími dveřmi. Dvoupatrové autobusy v Lipsku byly vybaveny menším otvorem dveří s tříkřídlými dveřmi. To si vyžádalo i úpravy schodiště. Také byly zavedeny výstražná světla a zvonky vedle dveří, které upozorňovaly cestující na zavírání dveří, mohl autobusy obsluhovat pouze řidič.

Také tento typ dvoupatrových autobusů byl vyřazen z provozu do roku 1974. Některé opět skončily u soukromníků.

V současnosti jsou dva autobusy součástí sbírky Berlínské společnosti pro ochranu veřejné dopravy (DVNB), jejíž autobus číslo 088 je využíván jako pojízdný exemplář pro speciální jízdy.

Autobus číslo 010 byl do roku 1997 majetkem Berlínského dopravního úřadu (BVG) a v roce 1978 byl zapsán jako technická památka v registru historických památek okresu Treptow. Od roku 2005 je mimo provoz a sloužil jako reprezentativní vozidlo pro BVG West. Od ledna 2023 je Do56 trvale zapůjčen BVG sdružení Oldtimer Busverein Berlin e. V. (Berlínská asociace klasických autobusů). Opravy autobusu byly promítány v seriálu DMAX s titulem Titans of Steel - epizoda 5. OBVB (Berlínský úřad veřejné dopravy) vozidlo opět využívá pro tematické výlety, například cestování po starých trasách.

Jeden z patrových autobusů Doppeldeckerbusse Do56 si zahrál v televizním seriálu. Podle webu Internet Movie Cars Database to bylo v minisérii Sedmnáct zastavení jara z roku 1973.

První motorový patrový autobus byl představen v roce 1923. Nejslavnější typ doubledeckeru je AEC Routemaster, který se začal vyrábět v 50. letech minulého století. V Česku vyjely patrové autobusy na pravidelnou linku poprvé v Ostravě. Od 1. listopadu 2020 zde jezdí dva patrové autobusy, které si nechal Dopravní podnik Ostrava vyrobit u společnosti Scania za 28,6 milionů korun. Patrové autobusy značky MAN jezdí od roku 2023 také v rámci sezonního provozu v severočeském Mostě, kde dopravují obyvatele města k Jezeru Most. V roce 2024 vozily návštěvníky olympijského festivalu.