Z Příbrami až k Atlantiku: 2800 km dobrodružství podnikli Petr a Šárka na Jawě

Vyrazit z Příbrami až k Atlantiku na více než šedesát let staré motorce? Pro Petra Piskače a Šárku Jehličkovou žádný problém. Jejich dobrodružství na legendární JAWĚ 350/354 „Kývačka“ dokazuje, že retro motorka může i dnes zdolávat evropské silnice a budit obdiv v každé vesnici. Cestování na motorce, lidská setkání, technická zručnost a láska k české technice – to vše se promítá do příběhu, který není jen o kilometrech, ale o odvaze vydat se za svým snem. Jak vůbec vznikl nápad vydat se na takovou cestu?

Od malička jsem toužil právě po takové Jawě, na jakých jezdili moji spolužáci na základce. Ti si je půjčovali od svých tátů nebo dědů, kteří na nich každý den jezdili do práce, na chatu nebo za zábavou. Po čtyřech letech hledání jsem konečně našel jednu „Kývačku“, která se zrovna vracela z Nizozemí zpět do Česka. Patřila staršímu pánovi, který na ní stále aktivně jezdil, a už tam prošla poměrně kvalitní renovací. Byla to láska na první pohled, takže jsme okamžitě vyrazili do Mostu. No a když už jsem měl vysněnou motorku, další část snu – vykoupat se s ní v Atlantiku – byla přirozeným pokračováním.

Opravdu je ta JAWA tak stará?

Ano, jde o model Jawa 350/354 „Kývačka“ z roku 1962. Značka Jawa je pro mě legenda – známe Péráka, Kývačku, Panelku… Naši otcové a dědové měli zlaté ruce a byli neuvěřitelně chytří i vynalézaví. Cílem Jawy tehdy bylo vytvořit jednoduchý, snadno opravitelný a spolehlivý motocykl. A to se opravdu povedlo – důkazem jsou naše fotky až od Atlantského oceánu. Celý výlet není jen o nás, ale hlavně o panu Janečkovi a konstruktérech z továrny Jawa, kteří dokázali něco výjimečného.

Setkali jste se v zahraničí s lidmi, kteří si Jawu pamatují?

Určitě. Budili jsme pozornost úplně všude. Mladší motorkáři s moderními stroji vůbec nechápali dvoutaktní motor a olej do benzínu, ale fotili si nás jako o život. Starší lidé, hlavně v Německu, Francii a Belgii, Jawu často poznali – vzpomínali na to, že ji kdysi měli v rodině, nebo vyprávěli různé historky. Někdy došlo i na emoce – například v jednom kempu se rozplakal starší Němec, kterému Jawa připomněla jeho zesnulého otce. Pro všechny ale Jawa znamenala jediné: „CZECHOSLOVAKIA = QUALITY.“

2800 kilometrů je pořádná dálka. Měli jste před tím nějaké podobné zkušenosti?

No… tady se musíme smát. Já jsem ještě před výletem neměl ani řidičák na velké „Áčko“. Tak jsem si půjčoval motorku a trénoval po louce u kamaráda. Řidičák jsem měl hotový na konci května, a v půlce července jsme už vyrazili. Šárka už naštěstí oprávnění měla ze školy. Cestovatelské zkušenosti máme hlavně z hor – z Tater nebo Alp –, ale na motorce to byl náš první velký výlet. Takže jsme sbírali první zkušenosti, ale i první chyby, ze kterých se teď už můžeme jen poučit.

S čím jste na cestě bojovali?

Po technické stránce Jawa šlapala výborně, nezklamala. Řešili jsme ale dva defekty zadního kola. Ten první jsme si způsobili sami, když jsme ve Francii dofukovali kolo a ulomili část ventilku – tamní pumpy mají příšerné nástavce. Sehnat novou duši ve Francii je téměř nemožné. Stejně tak si tam člověk ani nenabije mobil – Francouzi jsou, upřímně, dost rezervovaní. Druhý defekt nás potkal v Belgii, kdy nám výplet kola propíchl duši zevnitř. Pomohli nám tři neznámí motorkáři a druhý den náš belgický přítel Arthur – jeho rodina nás přijala jako své vlastní. Díky nim jsme se z defektu rychle vzpamatovali. Po návratu domů jsme už jen poštelovali spojku a jezdíme dál.

Co byste poradili ostatním, kteří by chtěli vyrazit na podobný výlet?

Tři věci: důkladná příprava motorky, pečlivé plánování trasy a psychická pohoda. S kamarádem Jirkou jsme stroj rozebrali, vyčistili, vyměnili opotřebované části – ale 80 % motorky zůstalo původní. Trasu jsme naplánovali mimo dálnice, kombinovali jsme silnice I. a II. třídy, někdy i horší cesty. Denní úseky měly mezi 250 až 320 km. Celý výlet jsme stihli za 12 dní včetně zastávek v Paříži a u Atlantiku. A úplně nejdůležitější je mít odvahu a umět cizí jazyky.

Po takové cestě – na co jste se nejvíc těšili domů?

Německo bylo klasicky precizní, Francie nás trochu zklamala – mimo známé oblasti jako Alpy, Paříž nebo vinařské kraje vypadá dost zanedbaně. Belgie naopak velmi příjemně překvapila – krásné městečka, upravené domy, a hlavně milí lidé. Nejvíc jsme se ale těšili domů: na děti, přátele, na českou kuchyni – chleba, knedlíky, smažák. A musím říct, že objetí označníku „ČESKÁ REPUBLIKA“ byl neuvěřitelný pocit. Vážím si toho, kde a jak žijeme. Myslím, že Evropa nám má co závidět.

Zní to jako výlet daleko za hranice běžného života. Co byste dodali na závěr?

Za nás oba – Šárku Jehličkovou i mě – to byla parádní jízda. Přejeme každému zažít tu svobodu, to spojení s cestou a možnost navázat nová přátelství. Na sociálních sítích nás sledovalo přes tisíc lidí, kteří s námi ten výlet sdíleli a fandili nám. Byl to zážitek pro motorku, pro nás i pro naše blízké. A pokud bude chuť, plánujeme v zimě malé veřejné promítání a posezení v hospůdce U Pardála v Lazsku. Každý je srdečně zván – přijďte na fotky, pivo a třeba i kus Jawí historie.