PŘÍBĚH: Donald Campbell byl nejrychlejší na zemi i vodě. Pro rychlost zemřel

Na začátku ledna uběhlo 50 let od úmrtí jednoho neohroženého člověka, který zasvětil celý svůj život jednoduché myšlence. Donald Campbell chtěl být rychlejší než všichni ostatní. Pojďme si připomenout jeho příběh. Donald Malcolm Campbell se narodil 23. března roku 1921 do známé rodiny. Jeho otec Malcolm byl totiž závodníkem a především třináctinásobným rychlostním rekordmanem na vodě (čtyři rekordy) i na zemi (devět rekordů) z 20. a 30. let, který jako první člověk překonal hranici 300 mil za hodinu (482,8 km/h).

Jak na skutečnost, že syn bude také podobný fanatik, reagovala matka, to můžeme pouze hádat. Otec měl každopádně v záloze oddaného mladíka, jenž chtěl neohroženě pokračovat v jeho šlépějích. Oba byli totiž od mala kojeni zřejmě čistým adrenalinem.

Po vypuknutí druhé světové války chtěl mladý Campbell dobrovolně nastoupit ke královskému letectvu. Bohužel nemohl sloužit kvůli revmatické horečce, kterou zamlada prodělal, a jež mohla způsobovat další komplikace během služby u letectva.

Chvíli proto pracoval jako údržbový mechanik u Briggs Motor Bodies, později byl akcionářem v menší firmě na obráběcí stroje. Po smrti svého otce na konci roku 1948 byl však rozhodnut, že s pomocí tátova šéfinženýra bude pokračovat v překonávání rychlostních rekordů jak na vodě, tak na zemi.



Campbell nesnášel zelenou barvu, možná i proto začínal s rychlostním šílenstvím v tátově modrém člunu Blue Bird K4 (později Bluebird K4) s motorem Rolls-Royce R určeným primárně pro letecké závody. Celkově byl dost pověrčivým člověkem.

Měl obavy z čísla 13 a tvrdil, že v pátek se nikdy nemůže stát cokoli dobrého. Zato jeho první testy na anglickém jezeře Coniston Water v roce 1949 dopadly vskutku obstojně. Dokonce se přiblížil k překonání otcova rekordu (228,108 km/h).

Přes zimu na přelomu let 1950 a 1951 byl Bluebird K4 silně upraven a Campbell zatoužil po překonání rekordu Američana Stanleyho Sayerse, který činil 257 km/h.

Při návratu na jezero Coniston pak sice Campbell upaloval rychlostí 270 km/h, avšak zrovna v tu chvíli selhala konstrukce člunu a ten skončil v troskách. Nebojácnému pilotovi se naštěstí nic nestalo. Ke vzteku ihned další rok pozvednul Sayers rekord na 286 km/h.

Bylo tak potřeba postavit mnohem rychlejší člun, protože touha Donalda Campbella překonat Sayerse už hraničila s posedlostí. V roce 1953 začal vývoj nového člunu. Práce na novém stroji měli na starosti bratři Ken a Lew Norrisovi a výsledek se jmenoval Bluebird K7. Šlo o tryskovým motorem o tahu 16 kN poháněný člun s ocelovým rámem a hliníkovou karosérií.

Po prvotních problémech měla novinka úspěch. 23. července roku 1955 totiž ustanovil Campbell na jezeře Ullswater světový rekord s rychlostí 325 km/h. Od té doby už pouze rok co rok zvyšoval laťku. Poslední rekord na vodě zajel v prosinci 1964 v Austrálii a zapsal si do tabulky dechberoucích 444,71 km/h.



Mezi léty 1955 a 1964 tak Donald Campbel ustanovil celkem sedm světových rekordů na vodě a mezitím mu byl královnou udělen titul komandéra Řádu britského impéria (CBE). Jednoduše úspěšný chlapík, říkáte si. To ale není zdaleka všechno. Campbell si chtěl podmanit i rychlost na zemi.



S myšlenkou rychlostního rekordu v kategorii automobilů si pohrával již dlouho, ale teprve v roce 1956 se rozhodl pokořit deset let starý rekord 634 km/h, který tehdy stanovil John Cobb. Bratři Norrisové tentokrát mířili fakt vysoko. Jejich nová hračka Bluebird-Proteus CN7 měla v roce 1960 přepokládanou rychlost až 800 km/h!

Na projektu se podílela řada velkých britských firem a mluvilo se o nejvyspělejším stroji té doby. CN7 byl poháněn proudovým motorem o výkonu odpovídajícím 4514 koní (3220 kW) a měl pohon všech kol.

Při prvním pokusu o rekord však Campbell nahlédnul opět smrti do tváře, když na solných pláních v Bonneville havaroval při rychlosti 580 km/h. Fraktura lebky, prasklý bubínek a pár šrámů rychlostního šílence nezastavilo. Byl odhodlán pokračovat ve snažení.

Skoro dva roky poté je Bluebird CN7 postaven znovu. Nevhodné povětrnostní podmínky na jezeře Eyre v Austrálii ale zabraňují Campbellovi snažit se o pokoření rekordu. A bude čekat další dva roky, jelikož štěstěna jednoduše není na jeho straně.

Až v červnu 1964 nakonec stanoví rekord 648 km/h. Campbell přesto není spokojen, podle něj byl CN7 stavěn na mnohem vyšší rychlosti a další nezapočítané jízdy s hodnotami až 690 km/h potvrzují jeho myšlenky.

Záběry z úspěšného pokusu o rekord si můžete prohlédnout zde.

Už vám možná došlo, že v roce 1964 tedy překonal rychlostní rekord na vodě a zároveň i na zemi. Dodnes tak zůstává jediným člověkem, kterému se to dohromady podařilo. Ale jak už možná tušíte, ani to mu nestačilo.



Po úspěchu na Bonneville přišlo rozhodnutí vytvořit čistě tryskový vůz schopný nadzvukové rychlosti. Svůj vlastní rekord by tak zcela zašlapal do země, jelikož vize Bluebirdu Mach 1.1 počítala s potenciální rychlostí okolo 1350 km/h.

Použití raketových motorů by navíc pozitivně ovlivnilo tvar karosérie a snížilo aerodynamický odpor, čemuž pomáhal také jednoduchý a kompaktní design celého vozu. Dva vojenské motory typu Bristol Siddeley BS.605 měly mít kombinovaný tah 71 kN – ekvivalent 36 000 koní (27 000 kW).

V rámci propagace svého ambiciózního plánu s Bluebirdem Mach 1.1 (který se v tu dobu vyvíjel) se Campbell rozhodl ještě naposled zkusit štěstí s dalším rekordem na vodě. Osvědčený Bluebird K7 vybavili výkonnějším motorem o tahu 20 kN.

4. ledna 1967 je Campbell zpátky na jezeru Coniston v Anglii. I přes dřívější problémy s dodávkou paliva do motoru probíhá první rozjížďka bez větších problémů. Donald se rozhoduje netankovat do plna a pokračovat v druhém pokusu, to je jeho klasická strategie.

Při rychlosti okolo 480 km/h nos člunu opětovně vibruje a vznáší se do vzduchu. Donald celou tuto situaci popisuje šéfinženýrovi do vysílačky.

O moment později se ale vznese příď a hned nato celý člun vzlétne do vzduchu, načež je po přemetu roztříštěn o vodní hladinu.

Campbell byl nárazem a troskami člunu ihned usmrcen. Na místě záchranáři objevili pouze části oděvu, přilbu, boty, záchrannou vestu a plyšového medvídka jménem pan Whoppit, kterého vždy vozil sebou jako maskota. Navzdory velkému úsilí potápěčů z královského námořnictva bylo jeho bezhlavé tělo nalezeno až v roce 2001.

Příčina havárie je často připisována limitům aerodynamické stability, které musel při své rychlosti Bluebird už dávno překročit. Dalším důvodem mohla být ztráta rovnováhy během výpadků motoru, jelikož dříve trpěl s dodávkou paliva. Někteří zase tipují kombinaci obojího.

My pouze víme, že se do poslední vteřiny snažil vymáčknout ze svého života maximum.

28. ledna 1967 byl královnou posmrtně oceněn za jeho odhodlání a statečnost během pokusu o překonání světového rychlostního rekordu na vodě.