Před 45 lety přišla F1 o Patricka Depaillera, hvězdu se šesti koly a cool jezdce

Patrick Depailler, jeden z nejvýraznějších jezdců Formule 1, zanechal nesmazatelnou stopu v historii motorsportu, přestože nikdy nezískal titul mistra světa. Jeho kariéra byla úzce spjata se stájí Tyrrell a unikátním šestikolovým vozem P34. Jeho život ukončila tragická nehoda na okruhu Hockenheimring před 45 lety.   Patrick Depailler byl podle portálu RaceFans mnohými považován za jednoho z nejvíc cool jezdců své doby. Mohl si na své konto připsat daleko více úspěchů, nebýt jeho smrtelné nehody 1. srpna 1980, ke které došlo přesně 21 let poté (1. 8. 1959), kdy jeho hrdina Jean Behra také zahynul při závodě F1.

Narodil se jako Patrick André Eugene Joseph Depailler 9. srpna 1944 v Clermont-Ferrand Puy-de-Dôme. V mládí ho inspiroval, jak už bylo zmíněno, francouzský automobilový závodník Jean Behra. Začínal s mopedy Mobylette až se postupně vypracoval k motocyklům Norton a Bultaco. Na motocyklech závodil pod vedením Jeana-Pierra Beltoise, pozdějšího uznávaného automobilového závodníka a pilota F1, než přešel na čtyřkolku, stejně jako jeho mentor.

V roce 1964 absolvoval závodní zkoušky pořádané společností Ford Motor Company a rozhodl se motocykly vyměnit za auta. Jezdil se sportovními vozy, rallye i monoposty, navíc se začal stále více prosazovat ve Formuli 3. V roce 1970 vyhrál Tour de France Automobile v posádce s Beltoisem a v roce 1971 byl korunován francouzským šampionem F3.

Pocta pilotovi F1 Patricku Depaillerovi:

V roce 1970 poprvé usedl do kokpitu Formule 2, kdy se představil při třech závodech v barvách týmu Constructions Mécaniques Pygmée s monopostem Pygmée MDB15. Ani v jeden ze závodů nedokončil. Se stejným monopostem v této sezoně jezdil i jeho kolega Beltoise, který startoval ve čtyřech závodech, které pro něj také skončily předčasně.

V následujícím roce už jezdil seriál F2 s monopostem Tecno TF 71, ale největším úspěchem bylo 9. místo v rakouském Tulnu. A protože skončil 21. na Nürburgringu a v dalších čtyřech závodech nedojel, skončil bez bodového zisku.



To se ale v následujícím roce změnilo. V roce 1972 jel dva závody bez bodového zisku s Alpine A367, aby další podniky, kterých bylo deset, odjel s vozem March 722 a vyjezdil pro svou stáj Elf John Combs celkové třetí místo. K tomu je třeba podotknout, že Depailler byl vybrán s několika dalšími francouzskými jezdci, kteří v 70. letech přestoupili do Formule 1 díky programu podporovanému palivovou společností Elf.

V roce 1973 skončil opět na celkovém třetím místě, aby v roce 1974 šampionát Formule 2 vyhrál. To už byl jezdcem stáje March Racing a řídil monopost March 742. Dveře do prestižního seriálu mistrovství světa F1 tak měl otevřené dokořán.

Tam už ale vlastně v podstatě byl, protože si ho v F1 už v roce 1972 vyzkoušel Ken Tyrrell při francouzské Grand Prix, která se konala poblíž Depaillerova rodného města v Charade. Vítězný Jackie Stewart, přezdívaný Létající Skot, mu tehdy nadělil pět kol, takže skončil na 20. místě jako neklasifikovaný.

V roce 1973 si vážně poranil nohu a tak se ve Formuli 1 neobjevil, ale v následující sezoně, poté co ukončil kariéru Jackie Stewart a zahynul ve Watkins Glen François Cevert, se Depailler do týmu Tyrrell vrátil. Při Grand Prix Švédska 1974 obsadil druhé místo, když musel před sebou nechat týmovou jedničku Jody Schecktera.

Sezona 1975 nebyla pro Tyrrell úspěšná, jedním z důvodů byla skutečnost, že stáj vyvíjela revoluční monopost Tyrrell P34. Populární šestikolku Depailler v průběhu sezony testoval a nakonec se s ní objevil na startu Grand Prix Španělska 1976. V kokpitu šestikolového Tyrrellu, vozu, který také sám „vypiplal“, následně zažil své největší úspěchy.

Když v sezoně 1976 s tímto vozem dojel pětkrát na druhém místě, od ostatních dostal přezdívku Korunní princ. Ve své 47. Grand Prix své kariéry se poprvé, alespoň na dvě kola dostal do vedoucí pozice při Grand Prix Japonska. V celkovém pořadí MS jezdců skončil na skvělém čtvrtém místě se ziskem 39 bodů.



Druhá sezona 1977 s šestikolkou už nedopadla. Ovlivnily ji hlavně technické potíže vozu a zbytečné změny vyzáže vozu, který začal na ostatní soupeře ztrácet. K tomu se přidaly problémy s malými předními pneumatikami, které firma Goodyear už nechtěla dále vyvíjet. Jezdcem stáje Tyrrell byl Patrick Depailler až do konce sezony 1978, kdy jezdil s vozem Tyrrell 008. V té si také připsal své první vítězství ve Velké ceně Monaka, která se jela na zdejším městském okruhu 7. května. Stalo se tak při jeho 69. závodě v F1.

Jeho bývalý zaměstnavatel Ken Tyrrell o Depaillerovi prohlásil, že měl v sobě neodolatelné kouzlo. „Ať dělal cokoli, nikdy jste se na něj nemohli dlouho zlobit. Většinou to byla nějaká školácká záležitost. Chvílemi vypadal i naštvaně, ale pak se začal usmívat a vy jste se rozesmáli taky! Občas to s ním bylo prostě beznadějné,“ řekl.

Sám Depailler měl prohlásit, že ví, že se při každém závodě vlastně ukládá do rakve. „Až mi tahle představa začne nahánět strach, budu ztrácet na ostatní dvě nebo tři desetiny sekundy, tak moje kariéra skončí,“ citoval jej v knize Piloti Formule 1, zkouška mužů (Mladé letá, Bratislava 1994) její autor Philippe Lambert.

Pro ročník 1979 se Depailler rozhodl k odchodu od Tyrrella a stal se jezdcem francouzského týmu Ligier. Nastoupil s vozem JS11 do sedmi Velkých cen a dokázal vyhrát dubnovou Grand Prix Španělska na okruhu v Jaramě. Startoval ještě při květnovém závodu v Belgii, kde jej vyřadila nehoda, aby od června v týmu Ligier chyběl.

Důvodem byl fakt, že se 3. června těžce zranil při pádu s rogalem poblíž svého rodného města Clermont-Ferrand. V závodním týmu, který dostával finanční podporu od francouzské vlády, jej nahradil francouzsky mluvící belgický veterán Jacky Ickx, i když direktiva stanovila, že Depaillerovo nástupcem má být Francouz.

Vypadalo to, že se Patrick po zranění brzy vrátí, protože fraktury nohou se celkem dobře hojily. Jenže na začátku srpna spadl z nemocničního lůžka a znovu si přivodil zlomeninu jedné z nohou. Na konci srpna Depailler rezignoval na to, že by do konce roku ještě stihl závodit. Podstoupil řadu operací a doufal, že se zúčastní alespoň podzimních severoamerických závodů v Montrealu a Watkins Glen jako divák. Informoval o tom v článku s titulkem Depailler Resigned To Sideline Status, deník Washington Post 30. srpna 1979 na straně C13.



Pro rok 1980 Depailler spojil své síly s nově vzniklým týmem Marlboro Team Alfa Romeo, který se usilovně snažil o návrat do seriálu mistrovství světa F1. Podle portálu Motorsport tak učinil proto, že odmítl nabídku Guye Ligiera, neboť ten mu měl nabídnout pouze pozici číslo dvě v týmu.

Zotavil se po nehodě při létání na závěsném kluzáku z předchozího roku a nechal si, podle portálu wikipedia vybavit svůj vůz speciálními brzdami určenými k posílení svalů na nohou. Řídil totiž, i když měl bolesti. Vůz byl sice rychlý, kvalifikoval se s ním na 3. místě pro Velkou cenu Spojených států 1980, ale nebyl dostatečně spolehlivý, aby dokázal dojet do cíle. Před osudnou jízdou, s ním absolvoval sedm závodů a ani jeden nedokončil.

Až přišel 1. srpen 1980. Do oficiálních tréninků na Grand Prix Německa na okruhu Hockenheimring zbýval týden, do 36. narozenin Patricka Depaillera zbývalo osm dní. Stáj Alfa Romeo se rozhodla pro testovací jízdy a Patrick Depailler usedl za volant svého monopostu. Vyjel na trať a se svou Alfa Romeo 179 v plné rychlosti narazil do bariéry Armco v zatáčce Ostkurve. Portál wikipedia uvádí, že se tak stalo při rychlostí kolem 260 kilometrů v hodině.

Jako příčina havárie byla uvedena závada na zavěšení kol. Vůz sjel do travnatého pásu a následně narazil do svodidel, bez snahy zatočit či brzdit. Při nehodě si Depailler způsobil smrtelná zranění hlavy. Do tréninků chyběl týden, a tak v zatáčce ještě nebyly žádné záchytné ploty ani jiné ochranné prvky. I když záchranáři  Patricka Depaillera rychle transportovali na kliniku v Heidelbergu, lékařům už nezbývalo, než konstatovat pouze jeho smrt.

Patrick Depailler - zajímavosti

Na Depaillerovu počest je v jeho rodném městě pojmenován závodní okruh pro rádiem řízené modely aut. Mini Circuit Patricka Depaillera je jednou z nejstarších tratí ve Francii a v roce 1999 se zde konalo setkání Mezinárodní federace modelového automobilového závodění (IFMAR).



V důsledku jeho smrtelné nehody byla do v zatáčce na okruhu v Hockenheimu vybudována nová šikana, která měla vozy zpomalit, dříve to byla plochá zatáčka vpravo. Nová šikana se jmenuje Ostkurve Schikane a byla poprvé použita během Velké ceny Německa v roce 1982.

Postava Patricka Depaillera s objevila i ve filmu z prostředí F1 Rivalové – Rush z roku 2013, který režíroval Ron Howard. Tady jej ztvárnil herec Xavier Laurent.