Praga T9 vznikla pro armádu. Po válce skončila jako zemědělský stroj v horách

/KVÍZ/ Pásové dělostřelecké traktory, jako byl Praga T9, představují fascinující, avšak málo známou část vojenské historie Československa. Tyto stroje, vyvinuté během první republiky, zůstávají záhadou, neboť žádný z nich se nedochoval. Přesto existují spekulace, že by se některé exempláře mohly skrývat v odlehlých oblastech, například v tureckých horách. Vůbec historicky první pásový traktor u nás vyrobila firma Českomoravská Kolben – Daněk. Nesl název MT a jeho dva prototypy spatřily světlo světa v roce 1928. Naše armáda v té době využívala licenčně vyráběné stroje Hanomag WD 25 a WD 50, které se vyráběly v továrně Brietfeld – Daněk.

Na vývoji vlastního dělostřeleckého tahače pracovala i Tatra, která se snažila dodat armádě stroje KTT, což byla zkratka pro Kombinovaný traktor Tatra, v roce 1930 a následně i V-740. Ty ale československou armádou nebyly přijaty a tak zůstalo jen u prototypů. Daleko úspěšnějším výrobcem pásových traktorů – tahačů byl plzeňský závod Škoda.



Závod Škoda Plzeň rovněž začínal s výrobou licenčních Hanomagů, ovšem na základě získaných zkušeností později pokračovala vlastním vývojem, který ale skončil v roce 1934.

Důvodem, podle článku Ivo Pejčocha v časopisu Historie a plastikové modelářství (HPM, č. 9, 2005) s názvem Praga T9 dělostřelecký tahač bylo uzavření rozsáhlé kartelové dohody s pražskou ČKD, ve snaze omezit doslova bratrovražedný boj obou koncernů na domácí půdě. „V rámci dohody byly rozděleny některé komodity a pásové traktory měla nadále vyvíjet a prodávat pouze a výhradně Českomoravská,“ píše se v článku časopisu HPM.

Společnost Českomoravská Kolben – Daněk dokázala v průběhu 30. let minulého století vyrobit hned celou plejádu traktorů různých kategorií. Úspěchem konstrukčního oddělení a celé továrny pak byly dodávky nejen pro vlastní československou armádu, ale i do zahraničí.



Dařily se exporty do Rumunska nebo Turecka, a to dokonce v množství stovek kusů. Turecko chtělo být po vzniku republiky podepřeno pevným pilířem státní moci a v čele s prezidentem Mustafou Kemalem Atatürkem budovalo armádu vyzbrojenou výkonnými prostředky. Cílem bylo, aby se stala rovnocenným protějškem vojsk velkých evropských států.

V modernizaci tureckých ozbrojených sil pak sehrála důležitou roli právě československá firma ČKD. Její pásové traktory – tahače všech vyráběných typů byly dodávány do Turecka v letech 1934 až 1939 a byl jich úctyhodný počet 565. Jedním z celé řady byl i dělostřelecký traktor – tahač Praga T9. Do Turecka mělo být dodáno podle smlouvy ze 7. ledna 1936 celkem 76 exemplářů tohoto stroje.

Podle dalších klauzulí měl být do Turecka nejdříve dodán na zkoušku prototyp, a to v březnu 1938. V prosinci 1938 se čekalo dalších devět vozidel a následně mělo být v měsíčních intervalech dodáváno vždy po deseti kusech T9. Posledních šest mělo potom dorazit v srpnu 1939.

Traktor – tahač T9 měl klasickou koncepci, s motorem umístěným vpředu. Za ním byla kabina a za ní přepravní prostor. Vozidlo mělo klasickou kapotáž, žádná její část nebyla pancéřována. Podvozek byl pásový, na každém boku s osmi pojezdovými koly, napínacím kolem a čtyřmi kladkami. Ty podpíraly vrchní část pásu. Pojezdová kola byly zavěšena ve dvojicích, každá dvojice byla odpružena listovými pružinami. Hnací kola se nacházela vzadu.

Pohonnou jednotkou se stal benzínový vidlicový čtyřtaktní osmiválec Praga 8V4, který měl klikovou hřídel umístěnou v suché komoře. Palivové nádrže měl tahač T9 dvě, do hlavní se vešlo 250 litrů a do vedlejší 15 litrů benzínu. Chlazení motoru bylo kapalinové. Převodovka měla osm rychlostí.

Podle portálu Válka měly stroje původní názvy TH8 nebo THV8. Na popud tureckého zákazníka mělo být pojmenování zjednodušené na T-9. „Podle požadavku turecké armády měl být využit na tažení těžkého polního dělostřelectva pro kanóny kalibru 210 a 240 milimetrů,“ uvádí se na webu Válka.

Hmotnost: 11,6 tuny. Délka: 5,6 metru. Šířka: 2,45 metru. Výška: 2,54 metru. Posádka: 2 + 10 mužů. Pohon: motor Praga, vodou chlazený. Obsah motoru: 14 230 kubických cnetimetrů. Maximální rychlost: 20 kilometrů v hodině. Operační dosah: 120 kilometrů.Vozidlo mohlo být naloženo nákladem o hmotnosti 1 000 kilogramů, navíc mohlo táhnout i vlek do hmotnosti 15 000 kilogramů. Při plném zatížení mohl tahač T9 jet rychlostí 20 kilometrů v hodině po silnici, v terénu potom 10 kilometrů v hodině. Posádku tvořili dva muži, řidič a spolujezdec. V přepravním prostoru mohlo cestovat až deset mužů s výzbrojí. Elektrická zařízení byla značky Bosch.

Šestnáct vozidel bylo do Turecka dodáno během roku 1939 a kdyby nedošlo 15. března 1939 k okupaci zbytku Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava, určitě by byla celá objednávka bezpochyby naplněna. Ale německé úřady tomu chtěly jinak. Přišel zákaz vývozu a hotové a další vzniklé stroje se staly součástí Wehrmachtu. Přestože se nakonec obchodní a dovozní problémy mezi Třetí říší a Tureckem podařilo vyřešit, na další osud traktoru – tahače Praga T9 už to nemělo žádný vliv. Do Turecka už se jich dostalo pouze šestnáct a další dodávky byly zastaveny.

Sám Pejčoch v článku časopisu Historie a plastikové modelářství píše, že jak dlouho turecká armáda T9 používala se neví. V tomto směru je opravdu velmi málo informací. Podle všeho ale vydržely ve službě do konce 40. let minulého století.



Dalším z uživatelů vozidla byla německá armáda. Ta převzala všechny zbylé stroje a využila je pod označením Schwerer Raupenschlepper T9 (t) především jako dělostřelecké tahače nebo jako letištní tahače, což dokumentují některé fotografie. Pozoruhodným se jeví využití pro vykládání vojenské techniky z útrob velkého transportního letounu Messerschmitt Me 323 Gigant.

Jedním z posledních uživatelů tahače Praga T9 byla Slovenská armáda. Ta v roce 1941 získala pět kusů vozidel. Ty sloužily k přemisťování protiletadlových kanónů ráže 88 milimetrů.

Do dnešních dní se žádný exemplář traktoru – tahače Praga T9 nedochoval. Nelze ale podle některých názorů vyloučit, že se nějaký vrak nebo snad i dosud pojízdný stroj dochoval v odlehlých horských oblastech Turecka nebo Rumunska, protože vysloužilé stroje byly po vyřazení ze služby armády odprodány jako civilní zemědělské stroje.